Tzv. restituce v Luhačovicích vyžaduje nutnou revizi

Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno II

Dnes máme již řadu příkladů v republice, že řada tzv. restitučních kauz po mnohaletých úředních i soudních řízeních skončila neúspěchem žadatelů o restituce. Důvod? Nevyhověli dekretálnímu právu republiky. Příklady známe například z Opočna (Colloredo-Mansfeld), z Turnova (Des Fours Walderode), z Mikulova (Dietrichsteinová), z Choltic (Thun-Hohenstein), z Rájce-Jestřebí (Salm-Reifferscheidt-Raitz a Schoellerová), atd. Ve vše jmenovaných případech žadatelé skončili u Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a nakonec u Ústavního soudu neúspěšně. A to i přispěním dokumentátorů ČSOL a spolku Linie práva.

Již několik let se táhne restituce v Luhačovicích, která podle povinných osob poškodila město, instituce i podnikatele. V počátcích vše vyvolávalo dojem tak, že předek restituentů byl takzvaným nátlakem donucen přihlásit se k Říši. Orgány státu vystavily předku restituentů dokonce tzv. osvědčení o občanství ČSR v poválečném šetření. Po desetiletích na to navázaly orgány státu a samosprávy a obnovily tomuto předkovi čs. občanství a tím jeho potomkům z Rakouska nárok na restituci zámku, pozemků a lesních porostů. Následkem toho musely instituce města zámek opustit a dva podnikatelé musí čelit nároků na vydání pozemků, což by zničilo jejich investice a dlouholetou práci.

Jedna z povinných osob nesouhlasila s tímto stavem a podnikla legitimní průzkum dokumentace a pamětníků vzhledem k pozici předka restituentů v době okupace.

Rovněž se dotázala dokumentátorů ČSOL  a ČSBS v Boskovicích, se žádostí o pomoc, čemuž jsem vyhověl.

Následný průzkum ukázal naprostý opak výsledku řízení orgánů státu a samosprávy. A to ihned od samého počátku, kdy předka restituentů vyšetřovaly komise orgánů státu. Předek restituentů navíc nevlastnil pouze doménu v Luhačovicích, ale též na jihozápadní Moravě na Blanensku v městečku Lomnici u Tišnova. 

A zde dokumenty ukázaly naprostý rozpor v jednání předka restituentů oproti domnělým zjištěním vyšetřovacích komisí v Uherském Brodě a v Uherském Hradišti.

Zatímco podle vyšetřování v Uherském Brodě byl předek restituentů nevinný český občan, který se přihlásil k říši jen proto, aby chránil lázně a občany před německými nacisty, kdy byl na něj údajně činěn nátlak hrozbou konfiskace a persekucí, v Lomnici u Tišnova dopadlo šetření zcela jinak a vyvolalo protest úřední osoby proti udělení čs. občanství. Tehdejší předseda MNV a předseda bezpečnostní komise naopak v úředním dokumentu napsal, že rodina a předek restituentů byli nejen německy vychováni, nejen posílali do německých škol děti, nejen měli německou vychovatelku a dokonce význačného německého nacistu Zeisbergera, ale předek restituentů se dokonce odmítl stát funkcionářem a členem Nár. souručenství a ucházel se u německého nacisty komisaře Tišnova Binara o členství v NSDAP!

Že toto členství pak jako prostý člen bez funkce dostal, zmiňuje dokonce zpráva vypracovaná částí bezpečnostní komise z Luhačovicka, která žádala po orgánech potvrzení jeho členství bez funkce v NSDAP. 

Nově objevené dokumenty potvrdily členství dcer předka restituentů v říšské pracovní službě RAD a jedné dcery dokonce v NSDAP. 

Dále byl objeven německý dopis, kdy předek restituentů se svým bratrem, jenž sám byl v nacisložce NSV, v době počátku ohrožení státu ČSR instaloval německého nacistu Kowarowskyho (dříve Kowařovskyho) správce lomnického panství. Ten pak během okupace v Lomnici založil nacistickou buňku. Konečně předek restituentů se svým bratrem byli funkcionáři správní rady lázní a spolupracovali přímo s reichsprotektorem von Neurathem (bratr předka restituentů) a nepřímo přes barona Uexkülla, nacistického zpravodajce ve službách Neuratha.

Oba bratři uctili ve stoje tryznu za Heydricha při řízení správní rady, a současně byli největšími akcionáři lázní. Jeden z bratrů byl členem správní rady a druhý dokonce jejím místopředsedou. Heydrich věnoval na rekreaci dělníků nahnaných na otrocké práce ve zbrojovkách a zbrojních závodech obrovský obnos a všichni členové správní rady včetně obou bratří akcionářů měli 4procentní dividendy z výnosů lázní v tom čase. Toto vše spadalo pod vyšetřování podle dekr.108, což se však v poválečných Luhačovicích a Uher.Brodě nestalo. Místo toho byl předek restituentů postaven před vyšetřování dle nesprávného dekretu 16, který se na něj vůbec nevztahoval - a to údajně na žádost nár. soc. části bezpečnostní komise. Proto  musel být předek restituentů osvobozen. Namísto aby byl dále zajištěn a vyšetřován podle dalších dekretů jako byly dekr.12, 33, 100 a 108, což se nikdy nestalo. Bylo to hrubé selhání tehdejších vyšetřovatelů a historik dokumentátor toto musí bez ohledu na příčiny konstatovat jako holý fakt.

Nicméně v nedávné současnosti se orgány státu a samosprávy znovu zabývaly občanství předka restituentů a znovu dle mne pochybily. Nezohlednily dokumenty z Lomnice, nezohlednily nové nálezy dokumentů z nacistických zámků Emmahof a Lysice, kam rodiny obou bratří zajížděly a tím vykonávaly styk s nacistou von Khuenem-Lützowem a s nacistou Dubskym z Lysic a s jeho příbuznými. A jak se ukázalo projevy osobnostní vůle - podpisy v návštěvních knihách, tento styk pěstovali předkové restituentů od let 1932 až do roku 1945! Nelze tudíž  vůbec tvrdit, že styky předka restituentů byly výhradně české a v souladu s dekrety. Naopak lze doložit, že styky předka restituentů byly dlouhodobě zaměřeny na společnost nacistů a henleinovců. To vše v komplexu nového šetření by mělo vést k zásadní revizi udělení čs. občanství předku restituentů. Závěrem lze konstatovat - předek restituentů sice nebyl nacistický zločinec, nespadal pod šetření dekretu 16, jak se mýlili pováleční vyšetřovatelé, ale byl to souběžec říše (tzv. Mitlaufer terminologie Spojenecké kontrolní komise), dlouhodobě kolaborující s orgány říše.

Orgány státu a samosprávy by měly urychleně konat, aby napravily škodu způsobenou restitucí městu Luhačovicím a povinným osobám, ohroženým vydáváním pozemků a majetků.

Nyní také čtenář si může utvořit názor na neustále štvaní proti presidentu Beneši a proti dekretům, které jsou účelově přičítány pouze jemu a nikoli Národnímu shromáždění. Dekrety totiž spravedlivě a zásadně brání majetky republiky proti neoprávněným nárokům těch kolaborantů s reichem, kteří v dobách nejtěžší okupace národa, tento národ zradili a paktovali se s okupanty. V tomto světle čtenář také pochopí, proč je vyvoláván neustály divok, ryk a tartas zahraničí a domácích posluhovačů proti dekretům, které jsou zákonnou překážkou nepravých restitucí.

Autor je dokumentátor Jednoty Čs. obce legionářské Brno II, která mapuje 

činnost  okupačních kolaborantů na Moravě a historii internačního tábora Svatobořice Autor tématu restitucí věnoval i dvě bibliofilské knihy - Zámky plné nacistů (Brno 2021, rozebráno) a Tajemství Neurathovy knihy (Brno 2024, rozebráno)